Na prvním místě mějte tvrdá čísla, radí podnikatelům zakladatel fotobanky picjumbo.com Hanáček

První fotografie zachytil už jako kluk. Do podnikatelských prvotin se pustil ve druhé třídě, kdy prodával omalovánky svým spolužákům. Ale že by mu fotoaparát nebo podnikání hned přirostlo k rukám, to se říct nedá. Od čtrnácti let se Viktor Hanáček věnoval kompletní tvorbě webovek. Dal se na dráhu freelancera a tvořil jeden web za druhým. Dokud se nepustil do budování svých vlastních projektů. A právě o nich je dnešní rozhovor.

No jasně! Člověk musí věřit a už na začátku vidět, kam až to může zajít. Tehdy bylo hodně v módě psaní vlastních blogů a v mé „internetové blogovací bublině“ byl trendem pasivní příjem. Živilo mě dělání webových stránek ve WordPressu a já si, hlavně po knihách Bohatý táta, chudý táta a $100 Startup, pořád říkal, jak to mám sakra udělat, abych každý měsíc nezačínal na nule.

Tak jsem si ve WordPressu naprogramoval projekt Dealjumbo, který měl ve velkém prodávat práce různých grafických designerů po omezený čas a za extrémně nízkou cenu. Ten jsem ale nebyl schopný lépe promovat, tak jsem jej prodal. V mezičase jsem zkusil nahrát nějaké své fotky na fotobanky, nicméně všechny fotobanky mě odmítly: prý kvůli nedostatečné kvalitě. Tak jsem se naštval a vytvořil web picjumbo, na který jsem dal své fotky ke stažení jednoduše za $1.99 a v té nejvyšší kvalitě. Opět jsem ale narazil na to, že budu potřebovat obrovské peníze na reklamu. Tak jsem web po dvou dnech vypl a naprogramoval free verzi, na které jedeme dodnes.

Sázka to byla skvělá, protože vyšla. Už na začátku jsem věděl, že to, že je to zdarma, bude ta největší výhoda. Lidé si to sdíleli mezi sebou, zmiňovaly nás ty největší internetové magazíny, návštěvnost rostla a já tak mohl nasadit reklamy, později spustit PREMIUM členství a pomalu začít vydělávat. Netrvalo dlouho a stal se z toho full-time job.

To snad ani ne, samozřejmě, že musím fotit hezké fotky, ale nesnažím se profilovat do nějakého podnikatele z pláže.

Navštívili jsme třeba Rumunské silnice Transfagarasan a Transalpina, instagramové Lago di Braies, přes Dolomity do Milána, Monaka, několikrát Benátky, italské pobřeží Cinque Terre, nejrůznější — opět — silnice v Rakousku a takovým velkým výletem byly dva týdny v San Franciscu nebo Island. Mám z letadel respekt, takže nejsem ten typ člověka, co čeká na super letenky a pak létá do různých koutů světa, i když pro picjumbo by se mi tato nátura velmi hodila.

Je za tím spousta práce. Jsem velký pracant, nikdy byste mě nenašli jen tak si vysedávat v kavárně nebo celý víkend proležet u televize. Vím, že to není zdravé a ani nijak úctyhodné, ale jsem u počítače často i 10-12 hodin. Samozřejmě se to zase balancuje tím, že někdy pracovat prostě nemusím a volba pracovní doby je na mně.

Náročné je i samotné focení, na první pohled to vypadá, že si cestujeme a sem tam něco vyfotíme, ale ať už je to Adršpach, Monako nebo Miláno, musíme vstávat třeba v pět ráno, abychom ta nejlepší místa vyfotili bez turistů. Pak se chcete vrátit třeba večer pro noční fotky po západu slunce, což je na první pohled romantika, ale pro mě je to přešlapování u stativu mezi davy turistů s technikou vysoko přes sto tisíc korun.

A to ještě jen tehdy, když vám vyjde počasí! Takže skoro nikdy nemáme plán nebo zamluvené hotely dopředu, vždycky čekáme, až budou fajn fotky a až jsou, tak pak se pokračuje třeba do dalšího města.

Čím víc tyto aplikace umím ovládat, tím je produkce fotek pomalejší, protože už vím, co z jaké fotky můžu vytáhnout a snažím se o to. Pořád je ale potřeba určitá rychlost a efektivita, takže málokdy se stane, že bych fotku upravoval déle než 15 minut. Problém je spíš v tom, že v PREMIUM členství vydávám fotografie v kolekcích, takže více času zabere upravit všechny fotky tak, aby kolekce vypadala kompaktně a ucelená, např. v jednom stylu a barvách.

Na svém Twitteru nebo i v Instagram Stories se snažím sem tam ukázat fotky před a po úpravě. Někdy jsou ty změny opravdu zajímavé.

No ať se do toho pustí, pokud je to láká! Mám ohromnou radost, že kolem sebe vidím stále víc a víc podnikavých lidí. Když jsem si na osmnácté narozeniny šel pro živnostenský list, nebyl mezi mými vrstevníky snad nikdo, kdo by podnikal. Byl jsem v tom sám a věřím, že některým jsem byl trnem v oku, když jsem si v osmnácti letech koupil BMW. Teď vidím, že mí dlouholetí kamarádi a spolužáci zakládají kavárny, holičství, restaurace, různá drobná pohostinství nebo přímo firmy a je fajn sledovat, že už to není takové tabu.

A pokud bych měl konkrétně poradit, prosím, mějte na prvním místě byznys, čísla a profit, ne hezké kanceláře, nové Macbooky nebo všemožné placené aplikace. Prostě jen tvrdá čísla. Až přijde horší doba, zachrání vás čísla, ne kanceláře.

Zároveň je fajn už od začátku přemýšlet ve velkém a myslet na škálování. Pokud budete masér a někdo o vás napíše skvělou recenzi ve velkém magazínu, budete mít plný kalendář, ale pořád obsloužíte jen 3-5 lidí denně. Pokud ale velký magazín napíše o mém picjumbu, nemusím pohnout prstem a můj web obslouží i 1000 zájemců o PREMIUM členství. Tato poučka je myslím z knihy Myšlením k bohatství a je to už třetí kniha, kterou tady zmiňuji. Takže musím doporučit i čtení: o podnikání, o bohatství. Jen díky těmto knihám jsem byl schopný přemýšlet a najít cestu, jak se dostat z koloběhu tvorby jednoho webu za druhým.

Asi můžu přiznat, že bych raději každý den cestoval, fotil si jen kdy chci, válel se někde na wellness, ale když se podívám na účty, ať už je to provoz domácnosti nebo projektu, tak se opět musím vždy vrátit k tomu počítači a začít tvořit hodnoty. (smích)

Ale ano, líbí se mi, že s přítelkyní na projektech pracujeme společně a za ty roky už máme skvěle vychytané, co kdo z nás jak potřebuje a nemáme problém s ponorkovou nemocí. Určitě bych ale chtěl pracovat méně, někdy se to zdá moc i mně. Ale člověk si ty začátky holt musí odmakat.

Bude spíš pracovní, a protože už máme vyřešeno, že kanceláře pro svůj byznys teď nepotřebuji, začínáme pomalu řešit i vlastní bydlení. Pokud toto bude nějaká další životní etapa, tak s oddechem úplně nepočítám – bude to pro mě další řekněme projekt a výzva. Ať už dům nebo byt, bude to moje čisté plátno, na kterém budu moci zase tvořit a neskutečně se na to těším.

fotografie ke článku © Viktor Hanáček